Преса

2017-11-26 12:07:55 (Русский) Düsseldorf: Akki „Schon gehört?“ - Nun klingt es wieder

Ausstellungen. Düsseldorf: Akki „Schon gehört?“ – Nun klingt es wieder

Bevor sich am Sonntag (12.11.) die Türen zur Ausstellung öffneten, nahmen die Gruppe VocColours die kleinen und großen Besucher mit auf eine Klangereise der besonderen Art. Gala (Gabriele) Hummel, Brigitte Küpper und Iouri Grankin erzählten eine Ton-Geschichte ohne Worte, aber mit kräftigen Klangfarben. Gemeinsam erforschten sie Klänge, ordneten sie und spielten unterstützt von den Zuschauern. Über zwanzig Kinder mit ihren Eltern waren gekommen und machten begeistert mit. Zum Abschluss erklang gemeinsam und mehrstimming „Froh zu sein bedarf ein wenig“.

D_Akki_Trio_12112017



2017-04-17 20:17:52 (Deutsch) Russian Affair. CD Rezension. Deutschland. Nrwjazz.net. April 2017

VocColours, Alexey Kruglov, Roman Stolyar, Oleg Yudanov, Andrey Razin: Russian Affair

 

Author: Uwe Bräutigam

http://nrwjazz.net/jazzreports/2017/Voccolours_Russian_Affair_CD/

VocColours / Alexey Kruglov / Roman Stolyar / Oleg Yudanov / Andrei Razin:

NRW trifft auf Russland |

Düsseldorf, 08.04.2017 | Die Vokalgruppe VocColours aus NRW (Düsseldorf, Köln und Mönchengladbach) hat zusammen mit namhaften Vertretern der russischen Jazz Avantgarde 2015 ein Konzert auf dem 4th Leo Records Festival in Moskau gegeben. Leo Records ist ein Label des in England lebenden Exilrussen Leo Feigin auf dem die Musik von vielen russischen Avantgard Künstlern veröffentlicht wird. Dieses Konzert in Moskau wurde mitgeschnitten und ist Ende letzten Jahres unter dem Titel Russian Affair auf dem russischen Label Art Beat erschienen.

Als Bonustrack wurde ein Konzertmitschnitt der Gruppe VocColours mit dem russischen Pianisten Andrej Razin aus dem Kölner Loft von 2012 hinzugenommen.

VocColours: Iouri Grankin, Gala Hummel, Brigitte Küpper, Norbert Zazaj – Stimme

Alexey Kruglov – Altsaxophon, Zurna (türkisches Doppelrohrblattinstrument)

Roman Stolyar – Piano, Flöten

Oleg Yudanov – Schlagzeug, Perkussion

Andrei Razin – Piano

Leo Feigin – MC

Die russischen Musiker gehören zu den wichtigsten Künstlern der Free Jazz- und Improvisationsszene in Russland und haben mit vielen deutschen und internationalen Kollegen zusammen konzertiert, so auch mit Simon Nabatov und Frank Gratkovski.

Das Herzstück der CD ist Tender Noise, eine 25 minütige Improvisation. Nach der russischen Ansage, beginnt ein Zischen und Knurren, dann folgen Vokalisationen, Roman Stolyar setzt mit dem Piano ein, Oleg Yudanov kommt mit Perkussion dazu. Die langsamen, etwas tastenden Klänge gehen in einen schnelleren Rhythmus über. “ Words fall down…“, englische Sätze, Piano, alle Stimmen gleichzeitig, wilde Steigerung, das Saxophon setzt ein und die Stimmen kommen zur Ruhe. Alexey Kruglov spielt ein Solo auf dem Altsaxophon.

Nach und nach kommen die Stimmen wieder, erst gackernd wie auf einem Hühnerhof, dann folgt ein rasantes Crescendo, das in ein Duett von Flöte und Perkussion übergeht.

Immer wieder entstehen neue Spannungsbögen. Es werden ebenso jazzige Gesangsimprovisationen mit rhythmischer Begleitung eingesetzt, wie Rezitationen im Stil von Patty Smith. Ob Hauchen, Raunen oder Liedfragmente, die Ideen von Voccolours scheinen unerschöpflich zu sein.

Ein spannendes Miteinander von Vokalimprovisation und russischen Instrumentalisten.

Russian Affair ist eine CD mit meisterhafter Vokalkunst unterstützt von russischen Improvisationsgrößen.



2017-04-04 16:49:57 (English) Russian Affair. CD Review. CzechRepublik. HIS Voice. March 2017

VocColours, Alexey Kruglov, Roman Stolyar, Oleg Yudanov, Andrey Razin: Russian Affair

 

Author: Zdeněk Slabý

http://www.hisvoice.cz/ob/articles/detail/3355

VocColours / Alexey Kruglov / Roman Stolyar / Oleg Yudanov / Andrei Razin:
Russian Affair
Art Beat
VocColours, hurónská skvadra německých vokalistů (Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin) si své místo u posluchačů i u kritiky vydobyla už alby ZvuKlang (s Alexeyem Lapinem, Leo 2013) a Luxatio (s Eberhardem Kranemannem, Leo 2015). Ten čtverlístek s originální hlasovou potencí si dovede pořádně zařádit, ale jeho protagonistům je zřejmé, že k celistvějšímu účinku potřebují jištění od hudebníka, který je nejen pochopí, ale také jejich výkon patřičně podšprajcuje. Což jsem ostatně zmínil i v závěru recenze jejich druhého alba. Ti bohabojní výtržníci však opět dokázali překvapit. Namísto jednoho souputníka si vyvolili hned tři: saxofonistu Alexeye Kruglova, pianistu a flétnistu Romana Stolyara a bubeníka Olega Yudanova. A svému novému albu (tentokrát na Art Beat Music Alexeje Kozlova, 2016) dali oprávněně název Russian Affair, přičemž jejich poděkování se vztahuje i na Lea Feigina, protože podstatná část jeho obsahu pochází ze 4. ruského festivalu Leo Records, který se odehrával v moskevském kulturním středisku 16. října 2015.
Vše podstatné pro novou souhru se objeví hned v pětadvacetiminutovém Tender Noise, které sice vypučí hlasovým prosyčováním a protěkáváním a posloupně se vyrojuje do vyhružovaného hlemýždění, poskokové srocenosti, poloječivého pajánování či polozdrsnělého přiškrcování a vřeskujícího čarodějnictví, to všechno se však odehrává za bezmezné součinnosti se zmíněnou trojicí hráčů. Ti vstupují do děje na přeskáčku i synchronizovaně, klavír jej prozvoňuje, altsax (někdy preparovaný, někdy jde pouze o náústek) rozdrhnovává, bicí vřou, všichni dohromady dokreslují náladu tajuplnosti, proněžňují, ale i zavracejí rochavé překotnění, a kde je příležitost, zaplňují polozámlku, následující po spádném zuřivostnění, jemným předělem (se značným podílem zobcové flétny a perkusí). Což se pochopitelně zajídá vokalistům, a ti vybreptají nový vzmach, vytrysknou do maximální skočnosti, plné absurdního vyšilování. Tuto změť vrdlouhání, halekání, pištění a breketání vsákne pak opětovně zámlčné poblouznění s několikatónovým předělem klavíru. Připadá nám, že se vezeme na tobogánu vždy renovovaného rozehrávání žalostnosti a žalobnosti, mrckování a pableskování, srocovaných excitací, vabankového rozlícení a pakážování, přičemž na jedné straně do hlasového rojení vpadají nástrojové čtečky a na straně druhé do nástrojových peripetií zasahují minihalasivé vsuvky.
The Tale of Little Zwrgnhrz (nevyslovitelné? co je pro členy VocColours nevyslovitelné?) Stolyar vyflétnuje za součinnosti se vzrušeně zastřeným hlasem, vstřícná němčina se zvrtne do zaumnosti a zažertování vyvolá ohlas publika. V protikladu k pojmenování Happy End se další příspěvek zpočátku se sirénově projevovaným žalostněním vyhrotí, je piskořivě juchavý a vyhřezne takřka do sakrálnosti, nicméně při dalším rozvíjení tématu se výskavá nálada, plná pohody a rytmického prozvučování, skutečně projeví, vokalisti žvaní, slaví, pokřikují, vyvolávají jak obchodníci na trhu, leč náhlý konec vše přetrhne, následuje aplaus a představení celé ekipy.
Pozornějšímu čtenáři neuniklo, že jsem ze čtveřice ohlášených hudebníků zaznamenal jenom tři. To proto, že se klavírista Andrei Razin objevuje pouze na bonusu, jehož pojmenování The Beginning chce zřejmě popřít, že jde o konečný závěr. Souhra vocColoursanů s Razinem byla nahrána v kölnském Loftu už v květnu 2012, a tady snad svou zabouřňující vyroubovaností naznačuje výhled do budoucna. Razin mutuje vyklopnou výklepnost piana s tromlováním, akcentuje úhybnou skotačivou prorytmizovanost s hláškami vokalistů, pohybující se mezi žalozpěvným vyličováním, tumlovanou řádivostí a operní machou, přecházející až do zbrklostní sborovosti a dryáčnického hudrování. Toto vyříkávané prekérnostnění klavír dodůvodňuje až po celkové doskonání.
Co dodat? VocColours využili šanci zařádit si s ruskými ekvilibristy do mrtě, svědčili jim, a tak vzniklo album, jehož „aférovost“ je nabíledni. Tak si je užijme!



2017-03-19 14:11:39 (English) Russian Affair. CD Review. Germany. Bad Alchemy. March 2017

VocColours, Alexey Kruglov, Roman Stolyar, Oleg Yudanov, Andrey Razin: Russian Affair

 

Author: Rigobert Dittmann

http://www.badalchemy.de/

VOCCOLOURS Russian Affair (ArtBeat Music, AB-CD-09-2016-108): Hat es damit angefangen, 1976 mit Krystyna Prońkos ‘A Gdzież Są Te Drogi’ als Floh im Ohr eines Studenten in Charkow? Die Faszi­nation dieses Gesangs hat Iouri Grankins Leben verändert und seinen Weg – in der Luft, auf dem Land – über Tscherkassy bis nach Düsseldorf bestimmt. Im Oktober 2015 führte sie den ukrainischen Vokal­akrobaten mit dem VocColours-Quartett über die Kante nach Moskau auf das 4. Leo Records Festival für den Zusammen­klang mit dem Saxophonisten Alexey Kruglov, dem Drummer Oleg Yudanov und Roman Stolyar an Piano und Blockflöten. Doch nicht für Russian Folksongs in the Key of New Jazz. Eher werden da mit karnevalsgrotesken und popmechani­schen Querstreben Krawalle geschach­telt. Spiridonows Großmutter säuft, Kruglov malt eine Dame mit einer Knute in der Hand. Scats in Vogelsprache ohrfeigen glossolale Grashüpfer, aber zärtlich, zärtlich und klapprig, perlig um-Zaumt, mit allem AEIOU, von Brigitte be-Küpper-t, von Gala um-Hummel-t, von Norbert Zajac durchgekaut. Es wird Quatsch gemacht, ein Zwerg geherzt und bis zum deliranten Happy End rhabarbert und getanzt. Mit “Spasibo” an Goethe und Leo. Und überhaupt, was sind denn das für Russen? ‘Daheim’ im Kölner Loft hatte es freilich schon 2012 mal eine russische Übung gegeben mit dem im The Second Approach Trio mit der überkandidelten Tatiana Komova vorgeglühten Tempe­ramentsbolzen Andrei Razin am Piano. Genau dem Richtigen, um mit den Zungen grotesk über die Stränge zu schlagen, mit gnomischem Mimimi und komischem Onono, launig-labialem Lallen und clowni­gem Ketschak-tschak-Affenbiss in Razins Finger, die da über die Tasten und im Innenklavier kasatschoken. Eine babylo­nische Stakkatotirade bekennender Tou­rette-Syndromatiker, russisch behäm­mert. Zu Vocal Summit verhält sich Voc­Colour wie Phil Minton oder Five Men Singing zu meinetwegen fünf Al Jarreaus. [BA 93 rbd]



2017-03-19 13:58:03 (English) Russian Affair. CD Review. Italy. Percorsi Musicali. January 2017

VocColours, Alexey Kruglov, Roman Stolyar, Oleg Yudanov, Andrey Razin: Russian Affair

 

Author: Ettore Garzia

http://ettoregarzia.blogspot.de/2017/01/un-esempio-di-astrattismo-e-dadaismo.html

Kurt Schwitters fu un caso particolare della corrente dadaista tedesca. Residente ad Hannover, Schwitters arrivò al dadaismo completo dopo una lungo accostamento all’arte del collage, di cui diventò precursore molto prima che iniziasse un movimento organizzato con quelle prerogative. Da una parte le sue opere accolgono l’astratto e una concezione specifica dell’arte di Kandinsky, ossia una mappatura quasi “urbana” dell’espressione pittorica, dall’altra il suo dadaismo estremo ebbe spazio nell’installazione della Cattedrale delle Miserie erotiche (in verità più una sorta di cappella che una cattedrale), luogo in cui Schwitters, riciclando materiali ed oggetti degli amici, evidenziava la volontà di un lavoro permanente di aggiornamento sulle strutture e gli spazi. Se ne ricavò un modello, il merz, solo a lui attribuibile, ed una prospettiva pluri-dimensionale scatenata dalla visione degli ambienti. 
Le forme libere, capovolte e derisorie dell’arte, sono state un punto di riferimento anche per la musica improvvisata: un avvenimento concertistico che sta diventando indispensabile è il Festival che Leo Feigin organizza ogni anno tra Mosca e Berlino, dove musicisti geograficamente vicini e non del produttore russo, si esibiscono per celebrare quella che è allo stato attuale una manifestazione votata ad un edulcorato senso dell’improvvisazione. Tra i fidati di Leo c’è il quartetto dei VocColours (Iouri Grankin, Norbert Zajac, Brigitte Kupper e Gala Hummel), che in queste pagine ho già avuto modo di lodare e di cui ho anche evidenziato il legame “russo”: i quattro vocalisti mi hanno donato una loro esibizione del 2015, fatta durante la 4° edizione del festival della Leo Records, ma pubblicata dalla Artbeat Club Edition, l’etichetta di Alexei Kozlov, un jazzista stimatissimo in patria, in sella con il progetto di sostenere il livello culturale della musica russa. 
Russian affair” è stato registrato con la presenza strumentale di Alexey Kruglov, Roman Stolyar e Oleg Yudanov, che hanno fatto da base di supporto alle tipiche evoluzioni vocali del quartetto tedesco. Concentrati sui 25 minuti di Tender Noise, i vari approcci vocali restituiscono una pluralità di intenti artistici: uno stadio dadaista ed un’improvvisazione stratificata, che raccoglie vari elementi e dinamiche: c’è un pò di Jaap Blonk (un acerrimo estimatore di Schwitters), molti cenni trasfigurati di canto jazz, minacciose armonie accompagnate da piano e percussioni in ritmicità puntellata e un sax remissivo come un salice piangente alla Dexter Gordon; poi come animali da cortile che si ribellano, i quattro combinano una pantomima basata su emissioni gutturali ed urla che sembrano accompagnare una protesta di piazza, con il sax di Kruglov che stavolta diventa violentissimo; nella parte finale, si avverte la netta sensazione di una sincronia invidiabile, sebbene la stranezza è ciò che si coltiva, grazie a bisbigli, essenze da dramma operistico, fonemi o declamazioni: è un vorticoso collage free che vi cattura.
Nel proseguio, l’ilarità viene raccolta nella storia di The tale of little Zwrgnhrz, mentre in Happy End si imbastiscono ulteriori pantomime di musica e vocalità, che sembrano legarsi a quel mondo di canti e cantanti che dominava il ragionamento di David Moss in occasione della presentazione di uno dei rarissimi summit di all-stars della vocalità improvvisativa (mi riferisco a Five Man singing del 2003 che vedeva la combinazione Jaap Blonk, Phil Minton, Paul Dutton, Koichi Makigami e lo stesso Moss), per dimostrare la capacità interattiva delle canzoni da strada  “...this is how singing really works: you find yourself humming the song of a stranger who passes you in the warm evening air and you take the melody in your arms and run away!….”
L’outtakes di questo cd è The beginning, un’astrusità che vede il quartetto assieme al pianista Andrei Razin, in una registrazione estemporanea al Loft di Colonia: in questa sede si pesca nel cilindro di McFerrin, nell’impianto classico alla Mozart ed in tante modulazioni dadaiste del canto, che rivelano la usuale professionalità dei partecipanti e spingono per l’ulteriore approfondimento artistico (una delle qualità più preziose del quartetto); si descrivono mappe libere dell’improvvisazione, al pari di quelle immaginazioni “urbane” che si trovano anche nell’ambito del dipinto di Ramani Narayan, a dominare la cover del lavoro.


2016-11-08 19:27:52 (Deutsch) Schon gehoert. 06.11.2016

„Schon gehört?“ Ausstellung im Düsseldorfer Akki-Haus eröffnet

http://www.report-d.de/Titelthemen/Schon-gehoert-Ausstellung-im-Duesseldorfer-Akki-Haus-eroeffnet-67053

Seit Sonntag (6.11.) wird es im Akki-Haus an der Siegburger Straße mal laut und mal leise. Die Mitmachausstellung „Schon gehört?“ lädt ein Musik, Geräusche und Klänge zu erzeugen, zu hören, zu genießen und damit zu spielen.

Iouri Grankin und Georg Frangenberg stimmten die Besucher am Sonntag zur Ausstellungseröffnung ein

Schon gehört? Laut? Leise? Hell, Dunkel? Hoch, Tief, Schnell, Langsam? Bei der Eröffnung der Ausstellung am Sonntag (6.11.) improvisierten Georg Frangenberg mit seinem Kontrabass und Iouri Grankin mit seiner Stimme für die Besucher die verschiedensten Töne. Die kleine Einführung lud ein, Klänge zu erforschen, zu ordnen und damit zu spielen. Das probierten die jungen Besucher mit ihren Eltern auch gleich danach selber aus. Die Türen zur Ausstellung wurden geöffnet und über 30 verschiedene Instrumente, Objekte und Installationen konnten getestet werden.

Inhalt der Ausstellung

Klänge gehören zum alltäglichen Leben. Sie helfen zur Orientierung in der Umwelt und beim Ausdruck von Empfindungen. Sie sind immer da, aber nicht immer werden sie wahrgenommen. Lautstärke, Tonhöhe, Klangfarbe und Verlauf bestimmen ihr Erscheinungsbild im Alltag wie in der Musik. Diese unterschiedlichen Eigenschaften werden durch die einzelnen Ausstellungsobjekte vorgestellt.

„Schon gehört?“ baut darauf, dass die Besucher aktiv werden. Über dreißig Objekte und Installationen laden dazu ein, sich die Welt der Klänge neu zu erschließen. Ausprobieren, Verändern oder Mitgestalten ist ausdrücklich bei allen Objekten erwünscht: von den Hüpftönen bis zur Röhrenorgel, von der Rhythmusmaschine bis zum Klangfarbenfeld, vom Gong bis zum Herzschlag-Verstärker, vom Echogerät bis zum 100m-Schallrohr.



2016-02-06 20:16:19 (Deutsch) Luxatio. CD Review. Frankreich. Revue et Corrigee. Dezember 2015

VOCCOLOURS / EBERHARD
KRANEMANN
LUXATIO

Pierre DURR

http://www.revue-et-corrigee.net/?v=parutions&parution_num=106

Leo Records 2015, CD LR 720

LEO RECORDS LR 720 – DIST. ORKHÊSTRA Il est des enregistrements qui ravissent à plusieurs points de vue. D’abord pour le contenu. Après un premier enregistrement
(ZvuKlang) du quatuor vocal allemand VocColours, la deuxième production était attendue. Et puis il permet de découvrir une personnalité intéressante : celle du contrebassiste (mais qui s’occupe aussi d’électronique) allemand Eberhard KRANEMANN, qui les accompagne ici (c’est-à-dire lors d’un concert à Cologne en novembre 2014). Personnage étonnant que ce KRANEMANN, plutôt marginal, dans la mesure où, en dehors de quelques CDr de sa propre production (Kunsthaus Boltenberg), il y a peu d’enregistrements officiels… Il serait plutôt un performer, dont le parcours a croisé tout un pan de l’histoire plus ou moins récente de la musique allemande (et pas seulement de la musique, ni même allemande !), assez éloigné de l’environnement habituel du label britannique : membre en 1967/68 d’un groupe, Pissoff, auquel appartenait le futur Kraftwerk Florian Schneider-Esleben et qui s’est produit alors avec Josef Beuys, il a aussi occasionnellement (en 1972) joué avec Neu ! S’il a parcouru les décennies suivantes sous le nom de scène de Fritz Müller, il a croisé sur scène Laurie Anderson, John Zorn et s’est produit plus récemment avec NWW (cf. l’album LARSEN & NWW, erroneous a selection of errors sur Important records), avec Faust en 2009 au festival d’avant-garde puis dans le Critic Art Ensemble à la Documenta de Kassel en 2012… Luxatio donc. Le quatuor vocal mixte – influencé, rappelons-le, par la pratique revendiquée d’un Phil Minton (ils ont été membres de son Feral Choir) mais aussi par Koichi Makigami – est dans cette prestation plus assuré. La voix de chacun des quatre chanteurs/chanteuses semble plus individualisée, plus distincte de celles des trois partenaires, en oeuvrant dans des approches et registres différents, tout en se démarquant davantage du modèle mintonien. Et c’est sur cette variété que se greffent les interventions d’Eberhard KRANEMANN, tantôt aux effets électroniques, tantôt à la contrebasse, ou aux deux en même temps, à la recherche de combinaisons plus ou moins extrêmes, parfois en harmonie avec la (les) voix, plus souvent en des décalages peu conventionnels, mais toujours avec un sens judicieux de la confrontation, qui reste ludique et énergique.



2016-02-06 20:05:21 (Deutsch) Luxatio. CD Review. Tschechien. Hisvoice. Dezember 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2015-11-22 20:00:13 (English) Luxatio. CD Review. Germany. Jazzthetik. November 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2015-11-22 19:35:54 (English) Luxatio. CD Review. England. Jazzviews. November 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2015-10-10 23:10:49 (English) Luxatio. CD Review. Italy. Percorsi Musicali. October 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2015-09-14 20:10:19 (English) Luxatio. CD Review. Deutschland. Bad Alchemy #87. September 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2015-09-11 18:28:35 (English) Luxatio. CD Review. Italy. musicZoom. September 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2015-02-25 19:28:02 (English) 35 Years Leo Records Fest Berlin. Fest Review. Jazz.ru. February 2015

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2014-11-20 16:26:18 (English) zvuKlang. CD Review. Russia. Jazz.ru #57-58. November 2014

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Z.K. Slabý

http://www.hisvoice.cz/cz/articles/detail/2801

Leo Records 2015, CD LR 720

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.
Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.
Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.
Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.
Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.
Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.



2014-09-12 21:21:08 (English) zvuKlang. CD Review. Frankreich. REVEU&CORRIGEE #99. Mars 2014

VOCCOLOURS & ALEXEY LAPIN

ZVUKLANG

LEO LR 690 – DIST. ORKHÊSTRA

JOHN ZORN

SHIR HASHIRIM

TZADIK TZ 8310 – DIST. ORKHÊSTRA

Author: PIERRE DURR

http://www.revue-et-corrigee.net/?v=parutions&parution_num=99

 

La voix domine ces deux enregistrements. D’un côté un quartet mixte, deux voix féminines (Brigitte Küpper, Gala Hummel), deux voix masculines (Norbert Zajac, Iouri Grankin). De l’autre cinq voix féminines (Martha Cluver, Lisa Bielawa, Kathryn Mulvehill, Abigail Fisher et Kirsten Sollek). Les premiers, VocColours, sont germaniques, les autres, les Sapphites, américaines. Si VocColours fait, semble-t-il, sa première apparition sur cd, les Sapphites ontdéjà émargé sur un autre enregistrement de John Zorn, Frammenti del Sappho, sur Mysterium TZ 8018. Et certaines d’entre elles fi guraient déjà sur quelques enregistrements du même label. Sur
ZvuKlang (contraction de deux mots, slave et allemand, signifiant la meme chose, le son), le quatuor VocColours est accompagné par le pianiste russe Alexey Lapin. La différence principale entre les deux enregistrements réside toutefois dans le style vocal abordé. Les Allemands se réclament surtout de la tradition de l’onomatopée, de l’approche dadaïste de la voix ou, c’est selon (Angst vor Gespenstern), des pratiques du théâtre expérimental européen confrontées à des emprunts slaves ou orientaux. Le tout ponctué par
les interventions rythmées et atonales du piano préparé de Lapin. Délicieusement chaotique…
Shir Hashirimest de facture plus classique. Le point de départ en est le Cantique des Cantiques, poème plus ou moins érotique du roi Salomon, comme en témoignent d’ailleurs les illustrations tirées des croquis d’Auguste Rodin. De la création initiale qui impliquaient des récitants (don’t Lou Reed et Laurie Anderson lors de sa création en 2008 à New York, ou Mathieu Amalric lors de sa présentation à la Cité de la Musique de Paris en 2009 !) ne subsistent ici que le chœur sans textes assure par les Sapphites, plongeant l’auditeur dans un environnement rappelant aussi bien le minimalisme vocal d’une Meredith Monk que le plain-chant médiéval de la pré-Renaissance.



2014-09-11 20:35:15 (English) zvuKlang. CD Review. Deutschland. Bad Alchemy #80. Februar 2014

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2014-08-31 21:55:23 (English) zvuKlang. CD Review. Netherlands. Jazzflits. March 2014

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2014-08-08 19:53:49 (Deutsch) Über schwere Musik und Politik. 3 August 2014. Unsere Sache (Auf Polnisch)

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2014-07-24 17:38:07 (English) zvuKlang. CD Review. UK. Jazz Views. March 2014

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2014-07-23 14:06:36 (English) zvuKlang. CD Review + Chart. Russia. zvuki.ru. February - June 2014

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2014-07-21 17:26:36 (English) zvuKlang. CD Review. Canada. Monsieur Délire. 22 January 2014

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2014-07-21 17:24:54 (English) zvuKlang. CD Review. Italy. Percorsi Musicali. 15 December 2013

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2011-11-28 19:46:34 Не белое пятно. Продолжение.

LEO RECORDS (Klingskerswell,Newton Abbot)

Author: Rigo Dittmann

http://www.badalchemy.de/

zvuKlang (LR 690) ist doppelt gemoppelt, Klang slawisch plus Klang deutsch, also KlangKlang.
Ein russischer Pianist – ALEXEY LAPIN – und ein gemischter Chor aus Nordrheinwestfalen –
VocColours: bestehend aus Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel und dem aus der
Ukraine stammenden Iouri Grankin – improvisieren Nichtlieder aus Vokalklang, Vokalklängen.
Das Quartett, das sich auch schon mal mit Phil Minton verstärkt hat oder mit Lapins Landsmann
Andrei Razin darin schwelgte, Gesangstechniken der freien Vokalisation zu sum¬mieren, bläst
einem mit akustischen Halluzinosen von Namchylak, Katja Cruz und ähnlicher Maulwerkerei den
Hut vom Kopf. Da werden Luft wurzeln bis nach Tuva getrieben, da wird mit absurden Wortfolgen
die ‘Angst vor Gespenstern’ ausgetrieben. Dabei wird dieser Titel als Bordun geloopt, werden
Wörter, die sich ansonsten selten begegnen, in deutsch und russisch rezitiert. Darum herum
dominieren jedoch Laute aus sämtlichen 18 phonetischen Zonen von exo-labial über pharyngal
und glottal bis laminal und apikal. Immer wieder im Chor so rhythmisiert oder dramatisiert,
dass ethnisch-archaisch-folkloreske Anklänge an Schamanen- und Stammesgesänge umkippen
in deren brutistisch-dadaistische Adaptionen und in kasperltheatralische Steigerungen solcher
wilden und ‘primitiven’ Artikulationen. So, dass das kubofuturistische »Zaum« der von
Welimir Chlebnikow und Alexei Krutschonych entdeckten Ur- und Lautlande hörbar wird,
dazwischen aber auch eine blonde Vision von Ys, durchwirkt mit Mouthonschen Mantras,
Mintonschen Simultanübersetzungen aus dem Duckburgischen und jazzpolizeiwidrigem Scatting.
Lapin klimpert dazu, als wäre dieser Vokal-Hurz in Konzertsälen gang und gäbe. [BA 80 rbd]

Seite 34



2011-11-27 13:50:42 Jazzability Big Band, Ratingen, 1999. Artikel in der Rheinischen Post

 

Ein Artikel in der Rheinischen Post vom  Januar 1999.

Jazzability Big Band in Konzert, Januar, 1999

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



2011-11-20 20:06:37 Не белое пятно. Продолжение.

 

Ein Artikel in der Rheinischen Post vom  Januar 1999.

Jazzability Big Band in Konzert, Januar, 1999

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



2011-11-13 17:52:07 Не белое пятно. Начало.

 

Ein Artikel in der Rheinischen Post vom  Januar 1999.

Jazzability Big Band in Konzert, Januar, 1999

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



2011-05-12 07:24:48 В Черкассы пришел джаз мирового уровня

17 и 18 марта 2010 года в областном музыкально-драматическом театре прошёл 22-й фестиваль «ДЖАЗОВЫЕ ДНИ В ЧЕРКАССАХ», бессменным организатором которого является наш земляк, музыкант и энтузиаст джазовой музыки Сергей Крашенинников. Фестиваль проводится с 1990 года ежегодно, а с 1995 года дважды в году, и он уже давно стал международным. Нынешний фестиваль также не был исключением: в Черкассы приехали гости из ближнего и дальнего зарубежья.



2011-05-11 08:06:46 Dusseldorfer Jazz Rally 2006


“14-е Джаз Ралли с Сашей” – так выглядело официальное название этого года. Традиционный ежегодный фестиваль в городе Дюссельдорфе, которому местные средства массовой информации на протяжении года уделяли много внимания, свершился. “Полный джаз” неоднократно рассказывал своим читателям об этом крупном немецком фестивале на Рейне. Автор пользуется случаем и выражает признательность порталу www.jazz.ru за предоставленную возможность поделиться личными впечатлениями от увиденного и услышанного.



2011-05-11 05:59:03 Duesseldorfer Jazz Rally-2004: наши в городе

Alex Rostotsky Jazz Bass TheatreДень на “Джаз-Ралли” начался с того, что я в спешке на концерт Алекса Ростоцкого забыл взять с собой пресловутый “Button” – значок, он же и входной билет на все концерты. Блин. Пришлось покупать билет на один день – 12 евро. К слову, “Button” на три дня фестиваля стоит 20 евро. Концерт

Алекса Ростоцкого проходил в здании Штадтсмузеум, городского музея, в помещении Ibah Saal. Условия выступления были не из легких, в зале не работала вентиляция, было довольно жарко. К счастью, не было никаких проблем с подзвучкой и другими техническими моментами. Было хорошо и видно, и слышно. 



-->